Miluju kamarádku

Miluju svou kamarádku. Miluju ji hrozně dlouho a úplně zbytečně. Miluju ji i když vím, že to nikam nevede. Už nejsme mladí, naše možnosti už jsou téměř vyčerpané a oba musíme dělat, co je správné. Bez ohledu na všechny okolnosti a v rozporu se zdravým rozumem ji nemůžu přestat milovat. Toto je dopis pro ni.

Moje milovaná,
tenhle dopis začínám psát dávno před tím, než ho nakonec budu muset poslat. A i když je to snad ještě daleko, vím jistě, že to jinak nedopadne, protože i když se opravdu moc snažím, jsou věci, kterým se nedokážu bránit a moc dlouho to nevydržím. Přál bych si, aby se mi podařilo nepodlehnout a zůstat alespoň do prázdnin. Snad budu mít dost odvahy a dokážu to poslat ještě před tím, než se uvidíme naposled, to mi teď připadá poctivější.

Slibuju sám sobě, že do té doby budu dělat, co budu umět, abych se choval jako by bylo všechno v pořádku. Udělám to proto, abychom se ještě mohli hodněkrát vidět. Abych Ti mohl dát co nejvíc - všechno co mi do té doby dovolíš. Abych si mohl alespoň v těch chvílích trochu hrát na štěstí.

Tohle píšu, protože říct Ti všechno do očí bych neuměl a jen bych Tě trápil rozpaky. A taky proto, abych měl kam odložit alespoň část trápení. Pokaždé, když budu mít pocit, že už nemůžu dál, si přečtu, co už jsem napsal, něco doplním nebo opravím. Nepůjde o výsledek nějakého chvilkového hloupnutí a bojím se, že to bude dost dlouhé a trochu neuspořádané. Snad tímhle způsobem získám nějaký čas navíc.

Nebo... možná bych to posílat neměl. Mám strach, že budeš hodně smutná. Zdá se mi ale, že si zasloužíš vysvětlení. Dalším, sobeckým důvodem je, že tentokrát opravdu *potřebuju*, abych si všechno nemusel nechat jen pro sebe.

Takže, proč vlastně?

Protože každé ráno moje první myšlenka, která je ještě trochu ospalá, patří Tobě.
Každý večer jsi to poslední na co myslím.
V noci se mi o Tobě zdá a budím se steskem a touhou.
Ve dne přemýšlím o tom, co asi děláš.
Když jsem ve Tvé blízkosti, zažívám návaly štěstí a bolesti a moc si přeju, abych se Tě směl dotknout.
Když Tě nevidím, stýská se mi.
Vidím Tě všude. Když zahlédnu ženu, která je Ti jen trochu podobná, poskočí mi srdce.
Potřebuju Tě, věřím Ti a udělal bych pro Tebe všechno.

Čím víckrát se s Tebou setkám, čím víc toho o Tobě vím, čím líp Tě poznávám, tím je to horší.
Horší? Lepší? Rozhodně silnější, hlubší a krásnější, smutnější a bolavější.

Je to tím, jaká jsi: milá a krásná a chytrá a chápající a hodná a přátelská a pečlivá a starostlivá a upřímná a poctivá.

Teď už vím jistě, že mě nemiluješ. Vím to, protože jsem už nemohl snášet tu nejistotu a prostě jsem se nechal odmítnout. Myslel jsem, že to ukončí nebo alespoň zmírní moje trápení... Jak moc jsem se mýlil. Bože, byla jsi tak překvapená! Po všech těch krásných dlouhých hovorech, které jsme spolu vedli. Tak zaskočená. Po všem tom čase, který jsme spolu strávili. Nevěděla jsi, co říct. Známe se tak dlouho, pořád si máme co říct a tolikrát jsme se spolu smáli. A nakonec... jsi tiše řekla, žes o mně takhle nikdy ani nepřemýšlela.

Tolik jsem na Tebe myslel, snil a doufal, tolik jsem se snažil, abych se Ti zalíbil. Později jsem od Tebe víckrát dostal ujištění, že mě máš ráda a že je snad pravda, že přátelství je víc, než láska, ale ta první upřímná nerozmyšlená slova mě svrhla do temnoty. Věděl jsem, že mě odmítneš. Přesto jsem ale opatroval maličkou zoufalou naději. Naději na lásku. Nic horšího se nemohlo stát.

Vím, že i kdybys mě milovala, nebyla by ta správná doba. Přišel jsem příliš pozdě a nemůžu opustit svoje povinnosti. A i kdyby to nevadilo, nemohl bych ti dát to, co hledáš, chceš a potřebuješ. Byla bys jen nešťastná. Nešťastná jako jsem skoro celý život já. A to nechci. Moc si přeju, abys byla šťastná a opakuju si to mnohokrát každý den. Dodává mi to sílu.

Je dobře, že Tebe to nepostihlo. Je dobře, že moje láska je jen zbytečná nesmyslná nevyžádaná emoce, kterou nikdo nechce. Jen hloupý omyl. Jen zbytečné trápení. Proto se musím snažit, aby už nebyla. Aby zůstalo jen přátelství.

Po dlouhém a bolestivém přemýšlení jsem došel k přesvědčení, že řešení není v tom přestat Tě milovat. To stejně není možné. Jde o to přestat se tím trápit. A to by mělo být snadné, protože nikdo se trápit nechce. Mně se to ale nedaří. Je to asi tím, že kromě toho trápení nic jiného nemám.

Zoufale se snažím být rád za to, že Tě znám. Že se s Tebou můžu setkávat, že s Tebou můžu mluvit a poslouchat Tě a že je vůbec někdo, koho smím milovat. Že jsi to právě Ty. I když už je mi tolik let, pro mě je to poprvé v životě. Během toho krátkého období, kdy jsem si myslel, že mě miluješ, jsem poprvé zažil opravdové štěstí. Nemůžu se toho vzdát, i když pro mě zůstala jen ta těžší část lásky.

Někdy je mi to líto. Ať dělám co dělám, stále se v myšlenkách vracím k tomu, že po všech těch letech, kdy jsem byl sám na tu nikdy nekončící spoustu zodpovědnosti, starostí, práce a trápení, jsem nakonec zůstal sám i na lásku. A to už je příliš. Na ni sám nestačím.

Je to jako nemoc. Stydím se, že jsem se tak upnul k naději, že bys mě mohla milovat. Že jsem Ti to všechno řekl a ani jsem si nedokázal představit, co bude dál. Trápí mě, že Tě nepřitahuju, ať se snažím sebevíc. Jsem zklamaný a připadá mi, že jsem hrozně selhal. I když je to proti zdravému rozumu, zdá se mi nespravedlivé a ponižující, že i když po Tobě tolik toužím, Tebe před tím, než jsem se tak hloupě přiznal, něco takového ani nenapadlo. Jak to, že všechno to, co se ve mě děje, u Tebe nezpůsobuje vůbec nic? Kdybych věřil na osud, myslel bych si, že mi tam někde nahoře místo kousku štěstí, který bych tolik potřeboval, snad nějakým omylem přihodili zase další trápení.

Vím, že to všechno není správné. Láska a štěstí pro všechny je jen pohádka. Povídání o tom, že nikdy nesmíme přestat hledat a že naděje umírá poslední, je jen pro děti a mladé a svobodné lidi. Pro staré pošetilce, kteří jen pracují, starají se a vychovávají děti to neplatí.

Mrzí mě, že od té doby, co jsem se Ti svěřil, kolem mě chodíš po špičkách a pečlivě dbáš, aby ses vyhnula každé důvěrnosti. Myslíš to dobře. Pokoušíš se mi pomoct, ale pro mě je to jen další ztráta. Snažíš se mi prospět tím, že mi bereš i to málo, co jsem jako “neškodný kamarád” měl.

Často myslím na to, že jsem měl odejít, dokud byl čas. Vždyť jsem se o to i pokusil. Už bylo skoro pozdě, ale tehdy by to ještě tolik nebolelo. Myslím, že by ses s tím snadno vyrovnala a já bych to snad v sobě ještě nějak... nevím... zadusil. Téměř se mi to podařilo. Ale nedokázal jsem to. Protože Ty jsi ta nejúžasnější žena, jakou jsem kdy potkal a tolik jsem si přál uvěřit, že i pro mě nějaká naděje existuje. Přál jsem si to tolik, až jsem sám sobě uvěřil.

Vlastně spolu máme skoro všechno co by snad milenci měli mít. Jsme si tak podobní, cítíme vzájemnou úctu a přátelství. Máme téměř všechno kromě společného života a tělesného milování. (A já po Tobě tolik, tolik, tolik toužím!) Nejsme milenci proto, že ses tak rozhodla. Nejhorší je, že jsem přesvědčen, že ses rozhodla správně. Nemůžu být Tvůj muž, nemůžu s Tebou vysedávat večer u televize, nemůžu s Tebou mít a vychovávat děti. Všechny tyhle věci ve Tvém životě zatím chybí. Proto je hloupost plýtvat emocemi na mě, ztraceného. Souhlasím.

Navíc jsi už našla toho, kdo Ti to všechno může a chce dát. Miluješ ho. Doufám, že ho miluješ, že on miluje Tebe a jsi a budeš s ním šťastná. Moc bych Ti to přál.

Takhle bych přemýšlet neměl - měl bych žárlit a chtít Tě pro sebe, ale ať svou nemocnou duši zkoumám sebepodrobněji, nacházím opravdu jen to jediné přání - abys Ty byla šťastná.

Rozum to všechno chápe, ale srdce to pochopit nechce. Má to moc těžké. Bolí a svírá se. Trápením, touhou, steskem, marností, zklamáním. Někdy - vlastně dost často - si přeju, aby se zastavilo. Aby to všechno už konečně přestalo.

Vím, že chceš, abychom byli přátelé a že se se mnou ráda vidíš a ráda mě posloucháš. Možná pro Tebe představuju i jakousi jistotu, oporu.... Toho si moc vážím a nechci abys byla smutná. Hodně jsme se sblížili a bude to těžké. Prosím nezlob se, ale už nemám z čeho brát.
…...

Je to už víc než osm měsíců, co jsem začal s psaním tohoto dopisu na rozloučenou. Psal jsem, mazal (hodně mazal - ty nejzoufalejší stále se opakující části jsou pryč), opravoval, zbavoval se trápení. Nakonec se přiblížila doba odeslání a já se rozhodl, že Ti ho nepošlu.

Je to víc než osm měsíců prožitých v soukromém pekle, které si nosím všude s sebou. Každé ráno musím sáhnout až na dno svých sil, abych vstal do nového dne, protože je to jen další den bez Tebe. Každou noc zůstávám vzhůru tak dlouho, dokud nepadám vyčerpáním, protože jinak nedokážu usnout. Bolí mě srdce. Skutečně fyzicky bolí. Kdyby ta svíravá úporná bolest v prsou zmizela, myslel bych, že si pro mě přišla smrt.

Na každé setkání s Tebou se bláznivě těším a po každém z nich se propadám do nejhlubšího zoufalství, které trochu ustoupí zase až s nadějí na to příští. Vidíme se tak málo.

Tisíckrát jsem se rozloučil s nadějí a myslel si, že s konečnou platností umřela a byla to právě ta, co umírá poslední. Tisíckrát jsem to vzdal a jako jediné řešení viděl odejít a už se s Tebou nikdy nesetkat. A za chvíli po tom se naděje v bolestech a bez pozvání vrátila zpět. Naděje, že se přátelství zázrakem promění v lásku. Že u Tebe musím být, až se to stane, abys měla koho milovat. Že u Tebe musím být i když mě nikdy milovat nebudeš, kdybys mě potřebovala. Musím to prostě unést, jako už nesu všechno ostatní.

V lásce žádná spravedlnost není. Milující člověk nemá žádné právo na lásku milovaného a nedostane ji jako zaslouženou odměnu. Právě tak jako jeden nemůže za to, že miluje, druhý nemá žádnou vinu na tom, že jeho se láska nedotkla.

Původně jsem chtěl vydržet do léta, rozloučit se, omluvit se a požádat Tě, abys zapomněla. Během té doby jsem se dozvěděl, že bys brzy chtěla mít první dítě. To je moc dobře. Vím, že budeš dobrou starostlivou maminkou a mám radost, když se dozvídám o těch plánech.

Vím trochu líp, jak velkou změnu v životě to bude znamenat. Jsme od sebe příliš daleko a už se neuvidíme. To malé místo, které, jak doufám mám ve Tvém srdci, se ztratí a peklo se nade mnou navždy zavře.

Takže tohle je můj úkol: zapřu všechno, co ve mě zoufale volá po Tvé lásce a budu se ze všech sil snažit, abych byl dobrým kamarádem, než mi odejdeš. Tenhle dopis nikdy neuvidíš, protože by to stejně k ničemu nebylo. Je to jen pláč starého hlupáka, kterým se stejně nic nezmění.

Miluji Tě.

P. S.
Pro Tebe, neznámého člověka, který sis snad přečetl dopis pro mou milou: snad jsi ho našel, protože máš podobné trápení. Doufám, že se Ti alespoň trochu ulehčilo. Třeba proto, že jsi poznal, že nejsi sám. To je důvod proč jsem si ho nenechal jen pro sebe.

A jestli je to jinak a jsi jeden z těch nesmírně šťastných, kdo je milován tím, koho miluje, věř mi, že je to velká věc. Možná ta úplně největší.


Hodnocení: 4.17 z 5 (6x)
- pouze pro registrované (přihlášené)