U mikuláše

...Tak, jako je šance, že se srazí třeba dvě planety... Tu skutečnost ani skoro nejde vypočítat. Nelze to předpovědět. Ale stává se to. S takovou náhodou se snad oba ještě alespoň v nějaký den setkáme. Bude to asi za dlouhou dobu od této přítomnosti. Vše už bude zapomenuto. Uplynulé roky už nikdo nevrátí.. A s blížícím se koncem našich dnů se usmíříme. Strávíme spolu malý okamžik. Ten poslední. Spolu...

Dám Ti ruce na ramena a řeknu Ti, jak je mi to všechno líto. Že jsme promarnili ten všechen čas. Jak jsem byl celou dobu osamělý, bez Tebe. Jak jsi po celé roky byla v tichosti se mnou. V mé mysli. Jak lituji, že jsem za Tebou nešel, nebo Ti při své tvrdohlavosti nedal jinak vědět, že o Tebe stojím jako o nikoho jiného. Protože jsem se cítil zbytečně ukřivděný. Řeknu Ti, že jsme byli oba hloupý. Že jsme to dopustili. Být bez sebe... Tenkrát jsme se vzájemně chránili před ostatním světem. Žili jen pro sebe.. Potom jsme o to přišli. Potom bylo ve mě prázdno... A Ty mi řekneš, "máš pravdu. Málo jsme za nás bojovali. Nevážili si jeden druhého... Promiň mi to"...

Pak Tě vezmu za ruku, podívám se Ti do očí, a řeknu Ti slova lásky, kterou jsem nepřestal mít v sobě. Ty jen kývneš. Ucítím z Tebe souznění s mým srdcem, se mnou, s člověkem.. To už budeme plakat. Vzpomenu si kolikrát jsem takhle plakal sám. S Tebou je to jiné. To osvobozující poznání, že jsem v tom po celý čas nebyl sám. Nelitoval jsem sám... Naše duše se opět spojí. V tento okamžik.. Jako kdysi. Ten pocit mohu zažít jen s Tebou. Ty jsi ta pravá... S Tebou jsem měl žít... Potom se Tě pokusím políbit. Srdce se mi rozbuší. Naše rty si půjdu naproti, ale v poslední chvíli se zase oddálí.. Nežiješ sama. Já také ne. Už to nejde. Sedneme si na lavičku u našeho kostela, kde jsem byl stokrát s Tebou a Tisíckrát bez Tebe. Chytnu Tě za ruku. Necháš ji v té mé. Mlčíme. Jen pozorujeme chvějící se listy ve větru. Mlčíme, ale říkáme si toho tolik. Co jsme si za tu nekonečnou dobu bez sebe nedokázali říct. A já budu zase vedle Tebe šťastný... Nepřestal jsem Tě milovat. Ani v dobách, kdy mi bylo nejhůře. Nepřestal... Bude už tma. Den končí. Musíme už jít. Každý do jiného domova. Každý jinou cestou...

Vesmírná tělesa do sebe naráží, je to náhoda... Ale dva lidé si musí k sobě najít cestu sami a chtít být s sobě připoutání, jako Země s Měsícem, které nic nerozdělí.. Jen čekají, až je společně za miliardu let pohltí Slunce a spálí na popel. To nevadí, při svém konci budou spolu... Nic je nerozdělí...

Pro Tebe, Pony... Buď šťastná. Přeji si to...


Hodnocení: 5 z 5 (1x)
- pouze pro registrované (přihlášené)