Nenaplněná touha

Už dávno odbyla půlnoc a ty už jsi šel spát.
a já zůstala zde a bojím se toho, co se mi bude zdát
že se zas probudím celá zpocená a s žalem v duši
když srdíčko mi velkým smutkem buší
a do něj vryto tvé jméno ostrou tuží
nemůžu si pomoci a nevím co dělat dál
vítr venku fouká a jako by se mi smál
a temná noc zdá se být náhle temnější

a rty mé plné touhy se musí něhy vzdát
vždyt to co si přeji, mi nemůžeš dát
můj lesk v očích tiše chřadne
a úsměv můj jak růže tiše vadne
však čí je to vina?! ničíto prostě jen život si zas hrál
kéž říci sama sobě, at ten cit náhle zničí
ale to nejde a bude trvat dál
tak nakonec jen ty sny zůstanou
a myšlenky mé do pohádky zavanou
však pohádka nebude to s koncem štastným
a ráno se neprobudím s pocitem slastným
jen trápení a bolest budu v sobě cítit

však musím se přemoci a zapomenout zkusit aspoň chvíli..
bojovat s touto zvláštní nemocí,
živou, jak třepetajících křídel motýli
tvá slova, ač pro mě důležitá jako hlt vody na poušti
se jak hrot ostrého nože do srdce pomalu zapouští
a přesto najevo nemohu nic dát a před ostatním světem svou roli dále hrát
a radovat se, ikdyž se mi vůbec nechce smát

nemůžu ti být nablízku a do očí se ti dívat
aniž bych mohla sama sebou být a píseň lásky zpívat
a přec vím, že přátelství je také krásný cit
je to v mém vztahu k tobě jen chabá nit
chabá nitka, která mé srdce omotává

ted stíny na mě doléhají, volají mě k sobě
do dáli své rozloučení posílám tobě
šeptám tvoje jméno a v mysli obraz tvůj mám
a o všech svých chybách dále přemítám
člověk kéž mohl by vše rozumem řešit
a každou dírku v životě hravě sešít
tak by ubylo tolika trápení

ale to nejde, srdce je v lásce pán
a natolik veliké jak širý lán