Promiň

Miluji Tě, ptám se. Nevím, snad. Byli jsme dobří přátelé a pak se něco zvrtlo. Vím, teď to nevrátím zpátky. Už je na vše moc pozdě. Ale na jednu věc není nikdy pozdě... na upřímnou omluvu.

Chtěla bych se Ti moc omluvit... chci se Ti podívat do Tvých vždy upřímných očí a říct Ti promiň.

Stýská se mi po okamžicích s Tebou. Po našich společných procházkách, projížďkám na kole do neznáma. Pamatuješ jak jsme jeli lesem cestou, která nikam nevedla, neměla konce, pamatuješ? Cesta do neznáma, bylo to úžasné. Stýská se mi a chybí mi Tvé obejmutí, Tvá podpora v těžkých chvílích, Tvé náslouchání... čtu si smsky od Tebe. Mám ty sms, kdy jsi mi psal mám tě moc rád. Čtu si je pořád. Dívám se na Tvou fotku,pořád na Tebe myslím. Pořád myslím na to, co jsme spolu všechno prožili.

Myslím na to, jak jsi mi jednou napsal to, že i kdybys si se mnou už nikdy nepromluvil, i kdydy se stalo cokoli, že mě budeš mít vždycky rád. Děkuji Ti za ta slova, to je jediné, co mě trochu utěšuje.

Vzpomínám, jak jsem Ti psala, že potřebuju, aby mě někdo miloval, abych cítila něčí lásku. Byl jsi to Ty, kdo mi napsal, že mě miluje a ať se netrápím. To Ty jsi mi dodával odvahu, abych boovala za to, koho jsem nejspíš milovala.

Jen Ty jsi vždycky věděl, co právě potřebuju. Že potřebuju obejmout, slyšet milé slůvko, pohladit po tváři, setřít slzy a slyšet, že všechno bude zase dobré. Teď bych to chtěla slyšet ještě jednou ze Tvých úst, ale asi to už uslyším.

Ztratila jsem nejlepšího přítele, snad svou lásku

Promiň.