Nemám nikoho

Já a Stěpán jsme se zase pohádali, jako obyčejně. Odešla jsem a přemýšlela. Měla jsem čas přemýšlet a byla to pro mě změna, kterou jsem uvítala. Jednoho chladného večera jsem v krbu zapálila ohen a zaposlouchala se do praskajícího dřeva. Byla jsem tak blízko plamenům, že jsem cítila krásné teplo. V tom to na mě všechno dolehlo... tolik jsem se zklamala v Stěpánově chování. Byl celým mým životem... a to moc bolí. Dala jsem mu vše a on jen zlomil moje srdce.

Není cesty jak hodit tuto bolest za hlavu a zapomenout na ni jednou pro vždy. Dala jsem všechno a stále to nebylo dost. Celá má láska a všechno usílí pro všechno dobré bylo jen plýtvání.

Přesto mu děkuji, že mi otevřel oči. Milovala jsem ho tak moc, že jsem na vše ostatní kolem sebe zapomnela. Nebylo to hezké, ale snad to všichni pochopí. Teď, když nemám Štěpána, nemám nikoho...