Tiše jsi ode mně odešel...

Tak jako mlha nad ránem rychle mizí, i ty jsi se vytratil z mého života. Rozhodl jsi za nás za oba a nezeptal si se jak se budu cítit... Milovala jsem Tě jako nikoho na tomto světě. S každým tvým slovem si ve mě udržoval naději, že snad jednou budu štastná a svůj život bude trávit po tvém boku. Věřila jsem každému tvému slovu, bojovala jsem za Tebe a za to, jaký jsi a jakého Tě miluju... Den co den jsem se probouzela s nadějí že jsem zase o krůček dál svému snu, snu ve kterém jsme jen ty a já. Starosti všedního života jsou pryč a my se milujeme. Tolik krásného jsme spolu vybudovali.

Tolik snů co jsme oba měli a pro které jsme byly odhadlaní bojovat, tolik lásky v nás dřímalo, tolik vášně která čekala na to, až ji budeme moci dát průchod. Tolik věcí, které jsi během jednoho dne dokázal zničit. Dodnes nevím proč? Nevěřila jsem že snad naleznu v sobě ten klid, kdy si budu moci říct: Vojtíšku už tě nemiluju, neznamenáš pro mě nic. Ale nalezla jsem klid, klid ve kterém tě nemiluji a ve kterém pro mě jsi už jen vzpomínka. Ale přes to všechno Ti nedovolím z mého srdce odejít. Jsi jeho neodmyslytelnou součástí ať už jako sen nebo vzpomínka. Díky Tobě jsem dnes silnější člověk a díky tobě vím že i ta sebevětší bolest přebolí. I když i ten malý kousek v nás zůstane napořád. Vnesl jsi mi světlo do života a za to tě vždy budu milovat...