Labutí příběh

Abych pravdu rekl, nevim, co mam napsat prvni, co druhe a co treti... Je toho hodne a nic... jsou to veci, ktere se nedaji napsat... jsou citit... ne cichem,ani hmatem... snad jsou videt... kdo vi...

Blizi se cas, kdy kazdy se tesi na Vanoce, na ten krasny vecer, kdy v domacnostech vladne klid a mir, nadeluji se darky, lide jsou na sbe hodni... Ja sedim v praci, ne ze bych musel, to ne, mame zavreno, ale jen tady se muzu tise oddavat tomu, co ja povazuji za svuj svet, sve lasce a touze. Nekteri lide jsou slepi a hlusi, kdyz maji myslet na to, ze jsou jini lide, kteri chteji neco mit a nemohou, nedostanou od nikoho pomoc,zadne steblo. A tak se tady sveruji fiktivnimu fialovemu papiru, jenz za par okamziku bude putovat obrovskou dalku, pres mnoho mist na tomhle svete, aby nakonec dorazil tam, kam je odeslan.

Vanoce. Svatky klidu a miru. Alespon to si kazdy rika a hlavne v to doufa. I ja, prestoze me touhy jsou nesplnitelne, doufam, ze jednou prijde cas, kdy sny se vyplni. A kdyby ne, presto me touhy nikdo nevyrve z me duse, ani ze srdce. Nebudu ti tu psat o tom, jak moc te miluji, to se snazim davat najevo vzdy, nebudu tu psat o tom, jak moc po tobe touzim, to preci musi byt citit, nebudu ani popisovat to, co bych chtel zazit v budoucnu. Napisu ti jen takovy kratky pribeh. Mozna jej znas, mozna jej budes cist poprve, mozna, ze budes znat osoby, jenz jsou v tom pribehu, mozna jsou neznamymi lidmi...

Prisla zima. Meluzina se prohanela v kominech, ktere uz stara kamna nepotrebuji, protoze je nahradila ustredni topeni. Kraj pokryla ledova jinovatka, jenz ze stromu, ktere se tycily na hrazi, ucinila nadherne, ale studene, stribrne stromy. Slunce se opiralo do chladnych vetvi, jenz se v jeho lesku trpytily jako prave stribro. Vsude kolem vladlo ticho, jen obcas nektera vlna, jenz se priblizila ke prehu, pleskla o kamen. Jeste pred chvili byl taky stribrny, ale ted, omyt vodou, je zas cernohnedy. Stale se leskne. I presto, ze neni ze stribra, stale se leskne. Obcas se ozval racek, ktery se pokousel najit neco k snedku.Jen po hladine se tise loudaly labute, bile jako snih.Voda je nezabla, nebyly smutne, i kdyz tak vypadaly, a bylo jich hodne. Pluly k zapadnimu brehu,tam co je hraz, na ktere stal ON.Tise se dival na labuti tanec na hladine toho velkeho jezera a usmival se.S nimi priplouva i ONA. Ano, je mezi nimi. Ma ji rad, jako jedina priplouva k NEMU nejblize a bere si kousky rohliku primo z JEHO dlane. Promavne kridla, rozceri hladinu, natahne krk opet k JEHO dlani a dozaduje se dalsiho sousta. To vis ze tu pro tebe jeste mam.Hrabnul do kapsy a vytahl dalsi rohlik, ktery rozdrobil na kousky a kousek po kousku jej opet nabizel JI. Byla krasna, mela snehovebile peri a vzdy, nez k nemu doplula, cistila si zobackem kazde pericko. To proto, aby se mu libila. ONA vi, ze se MU libi a proto se pro nej stroji. Je prijemne ho pozorovat, jak se usmiva, kdyz pomalu pluje k NEMU. ON totiz moc dobre vi, ze vzdy pripluje, kdyz jej spatri. Vzdy stoji na tom samem miste, a vzdycky rekne: ahoj Lasko. Chodi sem casto. Vzdy ji donese neco k mlsani. Jednou je to rohlik, jednou strida z chleba, jindy kousek kolacku. Vzdycky se na NEHO tesila. Nikdy ji nezklamal, vzdy se mohla spolehnout, ze prijde kazde rano a kazdy vecer, vzdy v sedm hodin. I kdyby to mnela pres cele jezero, za NIM pripluje vzdy a vcas, aby na NI nemusel cekat.

Jednou rano priplula a tesila se, ze HO zase uvidi. Ale on neprisel. Marne natahovala svuj dlouhy krk v nadeji, ze jej zahledne prichazet od toho stanku na konci hraze, kde pokazde kupoval cerstve pecivo. Nevidela ho. Cekala dloho, i slza jiz zkrapela jeji snehovebile peri. Ten tichy tvor, jenz lehounce priplul vzdy az k NEMU...I ONA ma slzu na vicku. SNad se mu jiz nelibi, snad jiz ma jinou, snad jen zapomnel, snad jen stune, snad prijde vecer, nebo zitra...Snad miluje JI... Priplula vecer k tomu mistu, kde jej vcera spatrila naposledy a doufala, ze tam bude ON. Kazde pericko procistila,aby bylo co nejkrasnejsi. Blizila se k hrazi, kde mnel byt ON. Misto zeje prazdnotou. Zas neprisel. V hlave ji zni ty slova, ktera ji septa pokazde, kdyz prijde: poznavam, touhu dat i brat, lasku tvou, nicim nespoutanou... Vzdyt ON to vi, jak moc ho ma rada, ze se na nej tesi, jinak by ta slova nevyslovil. Tak proc zase neprisel? uz nechce jeji lasku? Uz ji snad nema rad? Smutne se louda po hladine, stale se ohlizeje, zdali se neobjevi ON. Ale stale nic, stale jej neni videt.

p> Uz dlouho zde nebyl. Kazde rano i vecer sem priplouva, hleda ho, ale misto, kde vzdycky stal, pokazde zeje prazdnotou. Proc neprichazi? Proc ji nechava samotnou v zalu? Proc ji trapi laska k cloveku, kterou nikdy nebude moci naplnit? Proc je k NI svet kruty? Proc buh dovoli, aby se trapila? S kazdym rannim rozbreskem se probouzi na te same hladine, kde za ni chodival ON, a kde jiz dlouho neprisel. S kazdym ranem ma novou nadeji, ze prijde. Vzdy je na tom miste vcas, ale ON stale neprichazi.

Byl stedry vecer, padaly vlocky,a tichem znelo jen krupani snehu. Tezke kroky, ktere se pomalu rozzvucely kryjem, najednou utichly. Mezi belounkymi vlockami na zem dopadla slza. Stal tam ON. Konecne prisel. Opet na to same misto, jako vzdy chodil, v ruce mnel par kolacku. Oci se mu leskly ve svitu slunce, klepal se zimou. Ne. To nebyla zima. Byla to bolest. Dalsi slza upadla na zem k jeho noham. Videl JI. Byla to ONA. Poznava ji, protoze zadna jina nikdy nepriplula az ke brehu. Ostatni byly opodal. Bylo jich osm. Devata lezela na brehu. Byla to ONA. Kazde rano a vecer sem priplouvala, aby jej spatrila. ON konecne prisel. A ONA je tady, na tom jejich miste, kde se vzdy setkavali, kde ji krmil. Dosel az k NI. Dalsi slza bolesti dopadla na jeji snehobile peri. Pochopil, ze JEJI stesk ji zahnal do vlastni zahuby. Vedel, ze je to jeho vina. Mnel prijit drive. Nemel dopustit, aby se utrapila k smrti. Vzal jeji bezvladne telo do naruce a snazil se jej dechem zahrat.Bylo promrzle a bylo jasne, ze ONA zde lezi jiz dlouho. Sedl si do snehu, JI stale pritisknutou na prsou a jeho oci...Byly stribrne, leskly se ve slunci... Slzely... Plac ho celeho schvatil, vzlykal jako maly kluk, kteremu nekdo vezme jeho nejoblibenejsi hracku. Mezi vzlyky prosil Boha, aby mu odpustil JEHO hrichy, aby JI vratil zivot. Plakal dlouho a stale doufal, ze se stane zazrak. Ze ONA zase ozije. Premyslel, proc vlastne tak dlouho neprisel, vzdyt vedel, ze ONA na nej ceka, ze se na nej vzdy tesi. Proc dopustil toto nestesti?

Sedel tam, maje JI stale v naruci, az do vecera. Seserilo se a on byl rozhodnut, ze pujde za NI. Chce byt s NI. Chce take zemrit, protoze zapricinil JEJI smrt. Zemrela Laska. Chce byt s ni. Vzhledne k oblakum a septa: prijdu za tebou a uz te nikdy neopustim, Lasko... Z nebe padala hvezda. Vzpomnel si na ono prislovi: kdyz pada hvezda, neco si prej... Nad snehovebilim perim se vznesla slova: musi zit, vzdyt jsem prisel... Hvezda zapadla kdesi za kopec a on se zlobil, proc nemohou byt veci takove, jake je lide chteji mit. Napriklad Laska. Vzdyt ji chtel mit, veril, ze tu bude vzdy s nim. Byla mu zima. Jeste naposledy se na NI podival a JEJI slza se leskla na zavrenem vicku... Honem ji zabalil do bundy a doufal, ze to nebyl jen sen a ze opravdu... ZIJE. Zeslabla, ale zije. Neopustila ho. Byla silna na to, aby se jej dockala. Laska. Je to ona. Laska. Preckala veskere utrapy. I pres treskuty mraz prezila. I pres JEJI krehkost je stale tady. Miluje Lasku. Laska miluje JEHO. ONI SE MILUJI. Budou spolu, dokud je jejich smrt nerozdeli.

Je krasny slunny den. Vsude zpivaji ptaci, a nad hladinami se sklaneji vetve stromu posete krasnymi zelenymi kvitky. Na zapadni strane je hraz, u ktere plave devet labuti. ON stoji na hrazi a v ruce ma kousky rohliku...

Mozna blaznivy, mozna smutny, ale mozna i smysleny pribeh. A mozna, ze je to pravda. Mozna jsou v nem city, mozna jen touha a mozna, ze MU na NI opravdu zalezi. Stejne jako JI na NEM...

Krasne svatky, LASKO...nenecham te samotnou...ani den...vzdyt vis: kazde rano a kazdy vecer ...