Co jsem ti nestihla říct

Dnes večer sedím na tvé posteli a přemýšlím, jaké by to bylo, kdybys tu ještě byla. Jaké by to bylo, kdybychom spolu zase byly na táboře, kdybych ještě jednou zažila rodinnou oslavu, na které bys byla i ty. Strašně moc mi chybíš. Chybí mi ty večery u táboráku, ty dny, kdy jsme se mohly bez jakéhokoli problému vidět, mluvit spolu a objímat se.

Vzpomínám si na náš smích, na to, jak jsme dokázaly mluvit celé hodiny o všem možném i nemožném. Na chvíle, kdy jsi mě dokázala rozesmát, i když mi bylo smutno. Byla jsi člověk, který uměl být světlem i v těch nejtmavších chvílích, a já jsem si myslela, že tě budu mít po svém boku ještě dlouho.

Teď jen lituji toho, že jsem se s tebou nestihla rozloučit. Všechno to bylo tak rychlé. Nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci, na prázdno, které ve mně zůstalo. Přemýšlela jsem, proč se to stalo, co jsem mohla udělat jinak, a jestli jsem si neměla všimnout, že něco není v pořádku.

Každý den tě hledám v drobnostech kolem sebe. V písních, které jsme poslouchaly, v místech, kde jsme spolu byly, v maličkostech, které mi tě připomínají. Někdy mám pocit, že jsi pořád někde poblíž, že jen stojíš za rohem a čekáš, až tě zase uvidím.

Chtěla bych ti říct tolik věcí. Jak moc jsi pro mě znamenala, jak moc mi chybíš, jak často na tebe myslím. Chtěla bych ti říct, že jsem vděčná za každou chvíli, kterou jsme spolu měly, i když byla krátká. A že na tebe nikdy nezapomenu, protože jsi navždy součástí mého života.