Ahoj lásko

Ahoj Lásko.

Jak vidíš, dnes Ti zřejmě nedám pokoj a jak doufám, nenechám Tě příliš soustředit se na práci. Je to ode mne asi dost troufalé, ale nemohu jinak. Mám-li být upřímný, dokonce mi to činí nezkrotné potěšení. Alespoň ta myšlenka, byť by to nebyla pravda, byť by to byl jen můj pocit, že se nemůžeš soustředit na svoje povinnosti a věnuješ mi alespoň část sebe. Na druhou stranu, co tím získám? Neztrácím spíše? Nezabývám se myšlenkou na Tebe, jako na ženu, až příliš? To jsou otázky, na které je nesnadno odpovědět, jsou spíše pocitem než pravým problémem

Pocitem proto, že můj mozek mi opakuje, to co jsi mi již několikrát řekla, a jak se mi bohužel asi nezdá, opakuješ to stále hlasitěji a píšeš mi to stále častěji a tučněji. Zde je zakázané území, zde je zahrada ticha v rozbouřené krajině, sem takový mužský nesmí. A tak utíkám ke krátkým vzkazům a hledám klíč. Klíč, který by dokázal otevřít bránu touze, kterou jen velmi špatně skrývám, a kterou jsem posedlý. Vím, že jsem si právě napsal ortel a připevnil visačku, jakou zřejmě dáváš mužům, kteří Ti hojně nadbíhají, ale ať.

Nejsem žádný lovec, spíše takové noční stvoření pozorující Měsíc, abych si mohl jednou za měsíc říct: „Tak dnes jistě můj miláček má romantickou náladu, taková krásná a vlahá noc, přímo vybízí k procházce, k náhlému pádu do měkké trávy a bouřlivému milování.“

To je jen hřejivý pocit, který mne nyní každý úplněk pronásleduje, a který se nedá a nedá odehnat.

Moje drahá přítelkyně, přeji Ti krásný den.