Dnes se už nechci dopustit chyby

Poprvé jsem se zamiloval, když mi bylo devatenáct. Myslím opravdu zamiloval, kdy člověk cití jen jediné přání... být s milovanou osobou. Viděl jsem Tě tenkrát u nás v létě, ale bohužel jsem nikdy nenašel odvahu Ti to říct. Ani neumím popsat ty chvíle, když jsi odjela pryč a nechala jsi mě samotného. Všechno jsem si v hlavě stále přehrával dokola. Nikdy jsem si neodpustil, že jsem Ti nic neřekl. Stokrát raději bych slyšel Tvé odmítnutí než se vyrovnal s myšlenkou, že mou zbabělostí jsem o Tebe přišel.

Teprve teď jsem začal věřit ve štěstí, protože jsem Tě opět potkal. Člověk by řekl, že po tak dlouhé době snadno zapomene, ale všechny city které jsem k Tobě citíl se najednou vrátili s tím, když jsem Tě znovu uviděl.

Dnes se už nechci dopustit chyby, jakou jsem už jednou udělal. Raději uslyším, že jsem Ti lhostejný než se trápit po zbytek života v bezvědomosti. Ale ještě raději bych slyšel, že ani já Ti nejsem lhostejný.

Nevěřím v pohádky... napíši Ti tento dopis a Ty se mi vrhneš kolem krku..., ale chtěl bych Tě alespoň lépe poznat. Dáš mi tu šanci a půjdeš se mnou na večeři?


Hodnocení: 5 z 5 (1x)
- pouze pro registrované (přihlášené)