Dopis do nebe

... píši ti dopis. Dopis s obálkou bez adresy. Není kam ti ho poslat, nebeskou poštu zatím nikdo nezavedl. Lidé chodí do kostela, aby si pøipadali bližší Bohu, ale já vìøím, že Bùh je všude, že je i v nás. A právì tak jsem pøesvìdèená, že neustále se mnou jsi i ty.

Jsi se mnou, když se ráno probouzím a jsi se mnou když jdu veèer spát. Pøedstavuji si, jak mi dáváš pusu na dobrou noc, tak jako kdysi. Tak moc se mi stýská. Proè tu nejsi aby jsi mì mohl obejmout, pohladit, pochválit mì, ale i zkritizovat.

Dnes jsou Vánoce. První Vánoce bez tebe. Pro nìkoho dny štìstí, spokojenosti, lásky a míru. Pro mne to jsou smutné svátky a tisíckrát hloupé kdyby. Proè zrovna ty? Nešastná nehoda, kterých jsou roènì spousta. Proè? Jediný okamžik a co je s lidským životem: Srdce utichne a zajímá se nìkdo, komu jsi ho chtìl dát? Nebo komu patøilo? Kdo zapøemýšlí co všechno jsi chtìl ještì dokázat? Po èem jsi toužil, Honzo a o èem jsi snil? A víš co? V mých oèích jsi to všechno dokázal. Zrovna ty jsi mì nauèil jezdit na kole a hrát fotbal. To ty jsi mì ještì s mým bráškou vyzvedával ze školky a ze školy, uèil jsi mì støílet z luku a praku, trefovat se kamínky do oken protivných sousedù. A najednou z malé zvìdavé školaèky se stala velká sleèna. Možná si se bál abych se Ti nevzdálila, ale rozdíl byl v tom, že si to byl ty, kdo se pøiblížil k nebeským branám.

Nikdy bych si neuvìdomila, jak moc pro mì znamenáš. Nenapadlo by mì, že to mùže být jinak. Jak jsem byla hloupá a naivní, když jsem si myslela že jsi "totálnì nemožný". Snažil ses mì pouze chránit. Vidíš, sebe si neuchránil.

A tak nejenom proto, že jsou Vánoce, èas nostalgie a rozjímání, ráda bych ti øekla, že stále žiješ ve mnì a že si Tì vážím. Nejenom jako mého kamaráda, ale taky jako muže, co se vždy o mì dokázal postarat a dal mi pocit bezpeèí, pohody, pochopeni, ale že si mì dokázal poøád milovat. I tehdy, když jsem procházela jistým svým životním obdobím a i když mé srdce tlouklo pro nìkoho jiného. Není pro mì dùležité, co jsi v životì pokazil, nestihnul, nezvládnul.

V oèích mì pálí slzy a chtìla bych aby si mì obejmul a pohladil svými velikými dlanìmi, øekl mi "Mám Tì rád, moje malá..." a usmál se na mì svýma oèima. Strašnì mi chybíš.