Moje přiznání

Nevěřila jsem, že se dokážu znovu zamilovat a milovat, ale pak jsem potkala Tebe, toho nejbáječnějšího a nejdokonalejšího člověka.

Za tak krátkou dobu, co spolu sdílíme hrníčky na kávu, lapmičku na čtení a plyšový polštářek jsem poznala, že jsi to Ty, s kým chci zůstat po zbytek života. Za tak krátkou dobu jsme již prožili možná víc něž někteří za celý život, překonali tolik nástrah života, faleš,závist i nenávist. Spolu jsme dokázali překonat vše a to mi dává obrovskou sílu do života.

Je tu však jedna záležitost, která mě dodnes trápí, kdykoli se podívám do Tvých nádherně pomněnkových očí. Stalo se to právě v době moji největší životní krize, je to asi rok, tenkrát jsem neměla nikoho kdo by mě podržel, byla jsem na dně a Tys mi nedokázal pomoci. V té době jsem potkala starého kamaráda, přítele z let mého dospívání, se kterým jsem strávila před někola lety pár krásných týdnů. Aniž by to tušil, pomohl mi tenkrát nejvíc.

Postupem doby jsem začala cítit něco víc než přátelství, scházeli jsme se, přestože jsme oba měli partnery. Den před Valentýnem jsme se spolu milovali. Druhý den se mu zabil kamarád a tím vše skončilo. Vrátil se ke své přítelkyni a změnil se. Nikdy jsme neměli příležitost vyřešit, co se tenkrát vlastně stalo a já se s tím vším musela vyrovnat sama. Bylo to ještě těžší než jsem čekala. Po nějaké době jsem si uvědomila, že je dobře jak to dopadlo. Jediný kdo tím vším nejvíc trpěl jsem byla Já a trpím tím dodnes.

Miluji Tě, ale tohle Ti nedokážu říct do očí a tak moc bych chtěla. Chtěla bych vykřičet do celého světa, jak mi tenkrát ublížil a jak moc se trápím. Nedokážu Ti ublížit, vzít Ti všechny ideály a sny. Chci s Tebou prožít celý život a vím, že tato moje chyba by nám to neumožnila. Víš o mě vše, tato vzpomínka však zůstane navždy hluboko v mém srdci.

Jsi pro mě všechno... Prosím odpusť...