Pro moji lásku, která odešla

Mám rád tyhle procházky v bouřce. Šedé nevzhledné betonové kvádry, kterým mnoho lidí říká domov, vypadají tak opuštěně. Blesky protínají oblohu. Vítr si stejně jako život s lidmi, pohrává s korunou stromu. Mým tělem prostupuje neskutečná melancholická nálada. Zdá se, že na mě visí veškerá tíha světa. Mám strach, že mě zavalí. Vypadá to, jakoby se déšť snažil smýt veškerou špínu světa. I když se zdá, že by se mu to mohlo podařit, nakonec pokaždé svůj boj prohraje. Třeba i proto jsem venku. Bláhově věřím, že ze mě odstraní všechno špatné. Doufám, že déšť se mi prožere až do morku kostí. Že se mi podaří zapomenout, že dokážu žít jinak.

Že začnu jinak. Ale nějak to nejde. Nemůžu se zbavit myšlenek na tebe. Přitom je to už hodně dlouho co jsem tě viděl naposled. Pořád mám v paměti tvoji tvář, tvůj hlas a pohled, kterým ses na mě naposledy podívala. Slibovali jsme si, že navěky zůstaneme spolu, ale znáš pravdu. Pravda je vždycky úplně jiná. Čím delší dobu jsme byli spolu, tím víc jsme se navzájem odcizili. Bylo to, jako by z nás vyprchal život. Jen bezduché loutky, které si nemají co říct. Jejich pohledy jsou úplně ledové, jejich rozhovor je slyšet jakoby z dálky. A přesto sem na tebe nepřestal myslet. Lituji toho, jak sem se k tobě zachoval. Strašně moc jsem chyboval. Chtěl bych to vrátit zpátky, omluvit se. Ale nejde to. Asi už je moc pozdě. Už jsi dávno pryč. Ani nevím, kde vlastně jsi. Zmizela jsi znenadání. Nechala jsi mi pouze dopis: "potřebuju si vzít čas na rozmyšlenou...".

Věta, na kterou nikdy nezapomenu. Nikdy. Nic mi po tobě nezůstalo. Je to jako, kdyby jsi nikdy ani neexistovala. Ale přitom si vzpomínám na každý okamžik, který jsme spolu strávili. Na každou tvojí větu, na každý tvůj pohled. Ani jsem si toho nevšiml. Jsem na místě kde sem tě viděl poprvé. Je to jak kdyby to bylo dneska. Dokonce bych řekl, že sem tě zahlédl. "Prosím, počkej!" Rozběhl jsem se a hnal se za ní. "Strašně moc tě potřebuju..." Ale nebylas tam. Asi si můj mozek přál, abys tady byla. Možná už jsem nadobro zešílel. Nevím. Je neskutečné jak se všechno od našeho prvního setkání strašně moc změnilo.

Bylo to zjara. Zrovna jsem šel domů, když se strašně moc rozpršelo. Za chvilku jsem byl úplně promočený až na kost a proto jsem se rozhodl počkat na autobus. Byla to jedna z takových těch malinkatých zastávek v zaplivané čtvrti. Temnotu protínala jen jedna stará pouliční lampa. Byl to jeden z těch dnů, kdy se má váš život od základu změnit. Přitom jsem si myslel, že si nežiju tak špatně. Byl sem naprosto oddaný své práci. Své kariéře. Obětoval jsem osobní štěstí pro tenhle cíl. Chtěl jsem být slavný. Slavný a bohatý. A hlavně mít klid. Ukázat všem, co o mě pochybovali, že na to doopravdy mám. Byl sem dost naivní. Až tys mi otevřela oči. Z ničeho nic se ozval tvůj hlas. Byl vydešený. Nikdy bych si ho nevšiml, ale bylo to, jako kdyby zasáhla vyšší moc. To o čem jsem nedoufal, že ještě příjde. No, i když sem už možná přestal věřit. Ale byla jsi tam.

Utíkala jsi před nějakými chlápky. Bylo vidět, že máš strach. Podle mé dosavadní, naprosto pokřivené logiky bych to nechal být, ale. Možná ten pocit znáte. Říká se, že ho zažije každý člověk alespoň jednou za život. Ti co dokonce dvakrát jsou už opravdoví šťastlivci. Je to, jako kdyby do vás vstoupil někdo úplně jiný. Jako kdyby se to já, které jsem až do dneška měl někde hluboko v sobě zavřené, procitlo. Začal jsem jednat. Nikdy v životě jsem si nepočínal tak nesvědomitě a přitom tak dobře. Podařilo se mi je zahnat. Dali ti pokoj. Poprvé ses mi podívala do očí. Byl to pocit, který jsem nikdy předtím nezažil. Samozřejmě, snil sem o něm, ale snění a realita je naprostý rozdíl. Byla to neskutečná krása. Někdo tvrdí, že kdo někdy neletěl, nezná ten nejkrásnější pocit. Ale já ho zažil teď. Na zemi, kdesi mezi šedivými domy. Byla jsi úplně mokrá a vyděšená. Dal jsem ti svoji bundu. Nebyla zrovna nejmladší a nejsušší taky ne, ale byla teplá, stejně jako mé srdce, které se znenadání divoce rozbušilo. Nemyslel jsem si, že své budoucí štěstí naleznu v tobě.

V něčem tak křehkém a zranitelném. Byla jsi můj naprostý opak. Vždy plná optimismu, vůle žít, vůle pomáhat lidem. Vždycky jsi na každém našla něco dobrého. Řekl bych, že jsi mě i tou svou dobrou náladou docela nakazila. Začal jsem se víc otevírat lidem. Přestalo mi záležet jen na mých plánech. Poprvé v životě jsem konečně žil. Miloval jsem na tobě každou maličkost. Tvůj hlas, tvoje vlasy, ale asi nejvíc tvoje tajemné oči. Byl v nich vidět strach, ale i radost zároveň. Přál jsem si do nich nahlédnout. Prostě s tebou zůstat. Strašně rád jsem se s tebou procházel. V přírodě ještě mnohem víc vynikla tvoje krása. Dávalas mi sílu překonávat překážky, víc se rozvíjet. Ani jsem si to pořádně neuvědomil. Až teď. Když už tady nejsi. Láska je asi nejhezčí z možných pocitů, ale nese s sebou jednu slabinu. Čím víc někoho milujete, tím víc cítíte, že o něj můžete přijít. Samozřejmě jsem věděl, že tenhle den může přijít, ale nechtěl jsem to. Nepřál jsem si to. Věřil jsem, že náš vztah vydrží navěky.

Nevydržel. Ze začátku jsem to bral jen jako hloupý vtip. Nešlo tomu věřit, nebo jsem tomu věřit nechtěl. Ale čím déle jsi byla pryč, tím víc jsi mi chyběla. Jako by už nikdy nemělo vyjít slunce. Jako by už navěky byla jen noc. Jako bych se zapomněl smát. Nemohl se radovat ze života. Všechno bylo pryč. Život se vrátil zpátky do té všední šedi. Dny míjely a nějak jsem ztrácel chuť žít. Už jsem to nebyl já. Chyběla jsi mi.