Bolí to, ale miluji

Nemyslím si, že si tohle někdy přečteš...

Popsaných stránek v sešitě mám ale mnoho a hledám pomoc. Hledám další cesty kudy se vydat s tou láskou ve svém srdci. Je mi moc smutno, ale vědomí, že jsem konečně schopna milovat, že neutíkám a nezbavuji se všeho co jsi ve mě změnil mi dává naději a dokonce mi to dokáže vykreslit i úsměv na tváři. Když jsem tě uviděla poprvé po tom co si odešel, necítila jsem nic špatného, ba naopak. Přišlo mi že záříš a přišlo mi že zářím i já.

Nevím jak se tyto věci dělají. Dělám další kroky, chci stát na vlastních nohou, ale jdu přes bolest. Snažím se, ale kromě Saši kolem mě nikdo není. Nikdo koho bych poprosila o pomoc ať mě vytáhme mezi lidi, měl si v mnohém pravdu, ikdyž jsi to nemusel nikdy vyřknout. Narozdíl od mých nekonečných monologů...

Kolem mě jsou jen muži, muži kteří mě chtěli nebo stále chtějí a já si je držela jako pojistku, pojistku před bolestí. Když mi partner ublížil, pro pomoc jsem šla k těmto mužům. Už vím, že to bylo špatně, v průběhu našeho vztahu jsem se měnila, opouštěla tyhle pojistky z puberty a teď tu sedím a jsem sama. Neopíjím se, abych na tebe zapomněla, neflirtuji abych si zahojila zraněné srdce a už vůbec se nechytám těchto pojistek. Jsem jiná, moje chování říká, že to co jsem si uvědomila je již skutečností... ale jsem sama.

Víš lásko, jsi nádherný člověk, který mi bude každý den chybět po mém boku. Nemohu tu napsat jak moc tě mám ráda, protože ty dvě slova ti chci jednou říci do očí. Nedokáži bojovat proti té lásce kterou cítím, kéž mě to nezahubí.

Líbám tě na čelo a drbu ti nohy i záda.