Dokázal si nás hodit za hlavu

Dneska jsem přemýšlela jak to vlastně všechno začalo. Cítila jsem , že jsi hodný a milý člověk. Že máš zlomené srdce to jsem věděla , ale to já jsem měla také. Doufala jsem , že jednou potkám muže, který mě nebude chtít jen využít. Tak jsme se tak míjeli, občas prohodili pár slov a já tě začala mít ráda. Ty jsi mi řekl, že nechceš a já to akceptovala. Po pár sms jsme si spolu porozuměli. Brala jsem to tedy jako kamarádství. Pak jsem potkala po dlouhých letech spolužáka. Slovo dalo slovo, bylo pár schůzek a výletů. Nic důvěrného. Zaregistrovala jsem, že žárlíš.

Proč, když jsi se mnou nic nechtěl mít? Že by jsi se taky zamiloval? Když jsem to chtěla vědět, tak jsi mi řekl, ať ti už nepíšu. Těch 14 dní co jsem ti nepsala bylo to nejhorší období, ale ustála jsem to. Jednou jsi nepřišel a já měla strach, co je s tebou. Tak jsem napsala. Prý nic vážného. Tak jsme si dopisovali, povídali. Cítila jsem tvoji náklonost, a já se bránila, protože jsem nechtěla zažít to co předtím. Ale podlehla jsem a bylo to hezké. Odešel jsi a já jsem byla neštastná. Co se dalo dělat. Zpráva stíhala zprávu. Pak jsem onemocněla a ty jsi mi pomohl svými zprávami.

Bylo mi moc dobře. No a pak byl najednou konec. Bez vysvětlení. Čekala jsem, že mi aspoň napíšeš proč.

Nedočkala jsem se. Odhodlala jsem a napsala, že tě miluju a chtěla bych být s tebou. Vždycky jsem se s tebou cítila dobře. Tohle vše jsem ti napsala. Odpověděl jsi, že nejsi ten muž, kterého jsem si vysnila, abych neplýtvala své city a také kredit na tebe. Že zůstane na tom co jsi mi řekl na začátku. Tedy, že nechceš. Zahodil jsi všechno co bylo. Proč? Nejsem žádný naivní snílek , tebe jsem si nevysnila, jsi takový. A já jsem si řekla, dobře nebudu se trápit, když ty jsi dokázal všechno hodit za hlavu tak já to dokážu taky. Jenže nevím jak...