Láska přijde, i když jí nečekáš

Byl začátek dubna a na schodech seděla krásná dívka a slzy se řinuly po tvářích...

Až když se rozsvítily první lampy, vytáhla telefon a zkřehlými prsty našla číslo. "Přijď", zašeptala a zavěsila. Došla k polorozpadlým hradbám, znova se stočila do klubíčka a plakala. V tu chvilku ho uviděla přicházet.

Nebyl krásný, ve světle pouliční lampy uviděla jeho vysokou, hubenou postavu a brejlatý obličej, který by nikdy titul Miss nevyhrál, za to se jemně a krásně usmíval. Přišel, utřel jí slzy a už bez úsměvu zašeptal: "Jsi přece tak silná, krásná a chytrá, nebudeš kvůli jeho černým očím brečet..." "K čemu mi to je", řekla ochraptělým hlasem, "když se mucká s jinou!" Znova se rozbrečela, objal ji a konejšil ji.

V tu chvilku začal padat sníh. "Sněží", vydechla okouzleně. Zakřenil se: "Docela bláznivý na duben, viď?"

Něco se v nich zlomilo. Ji roztřásla zima a on ji schoval do své náruče, byla tak malá. Zvedla k němu hlavu a sundala mu brýle. Pochopil a jemně ji líbl na rty. Vstali. Už neplakala, ruku v ruce se v šeru večera odebrali domů. Tam ji políbil pod lampou a poslal ji spát.

Nakonec přišli o přátelství, ale není to ztráta. Uvědomila si, že i když není zrovna krásný, je to ten nejlepší člověk na světě a postupem času jí přišel krásnější, než kdo jiný.