Právě jsem začla žít

Jako občas každá slečna či mladý muž zjistí, že je jiné orientace než ostatní, tak jsem to zjistila i já.

Byla v podstatě má třetí a přitom má první velká láska, ta pravá jak se říká. Ta, se kterou se mi točil svět, ta která mě dělala šťastnou, ta pro kterou jsem dělala první a poslední, protože jsem ji milovala. Ale tak ta, která mě vystavila nespočetně trápení, zklamání a zlomenému srdci, možná bych to nazvala zhasnutí veškerého světla ve mně.

Znáte ten pocit, kdy máte špatnou náladu, přemýšlíte, jste skleslí a neznáte důvod? Vždyť máte slečnu/přítele, rodinu, kamarády, zábavu okolo sebe tak proč? Po dlouhých měsících jsem na to přišla, co to bylo. Něco mi chybělo, něco co tu bylo a už není. Zmizelo. A víte, kdy přijdete na to co to je? Až přijde člověk, co Vám dá přesně to co Vám tak dlouho chybělo. Ano, má přítelkyně dá se říct si přestala vážit mých činů, mé lásky, mě. Ne jenže se se mnou několikrát rozešla, což jsem neustála a trvalo mi než jsem se zase postavila na nohy, ale po slibech jako teď uvidíš snahu, nechápu jak jsem ti mohla způsobit takovou bolest jsem neviděla žádné činy, snahu, NĚCO. Sliby chyby, říká se. Čekala, že jsem ji odpustila, a už proto nemusí nic dělat, že žádnou snahu už vyvíjet nemusí, když vypadám v pohodě a když se tvářím a chovám jako dřív.

Pravdou je, že jsem odpustila, ale jak se říká, nezapomněla. Vím jistě, že bych zapomněla, ale já opravdu čekala, že se začně snažit, tím nemyslím dárky, výlety a prostě věci za nehorázné peníze, ale třeba milá slova, obejmutí, políbení jen tak, starost když mi je špatně. A toho se mi nedostalo a proto jsem nemohla zapomenout, neboť tyhle ty ranky co mi působila mi nedovolily chovat se jako dřív, být šťastná, či se netrápit. Byla jsem jako hromádka neštěstí. Nebrečela jsem, to ne, já už pro ni asi vše vybrečela předtím. Spíš jsem se probouzela s myšlenkou na blesk, co by mě mohl zasáhnout a vypálit ve mě to co mě tak tlačí na srdci. V autobuse jsem seděla s nepřítomný výrazem a koukala dopředu na vycházející slunce, které mi nepřišlo ani trochu zajímavé, či obšťastňující. Nežila jsem. Každý se mě ptal co je ti Ani? Proč se tak tváříš? Ale já nevěděla jak odpovědět, přišla jsem si takhle každý den, nevěděla jsem co se děje, nebo co mi působí takovou náladu. Ale jak jsem řekla, po určité době jsem našla odpověď.

Poznala jsem jednu slečnu. Bylo to zvláštní, ale stačil ji pohled na mě a věděla na co právě myslím, co si myslím, nebo jaký mám na určitou věc názor. Stala se mou dobrou kamarádkou. Teď si určitě říkáte a je to jasný, poznala novou slečnu, rozešla se s tou svojí a byla tady s touhle. Ne. Já v ní viděla jen kamarádku, vždyť jsem byla zadaná, a já jsem věrná. Chovala se ke mě neskutečně. Naše první setkání bylo, když mi přišla na koncert, hodně pro mě znamenalo, že přišla na něco, kde jsem vystupovala já. Pak jsem zašly na vánoční trhy kde mi koupila grog.

Ani tohle už jsem dlouho nezažila, aby někdo byl tak ohleduplný a bez ptaní šel a udělal to, co by mi mohlo udělat radost. Miluju spontánnost. Další setkání bylo o tom, že jsme byly v kavárně, povídaly o životě a já si pak skočila na záchod a když jsem přišla na stole ležely dvě sklenky vína a mezi nimi oříšky. Málem mi vypadly kukadla. Zalil mě úžasný pocit blaha. Bylo to krásné. Milé. Neobvyklé. To celé taky zaplatila, i když jsem se vehementně bránila. A přesně ona mi ukázala, že jsem slečna, které by si měla slečna vážit a dělat ji šťastnou pořád, ne jen někdy. A to byl přesně důvod proč jsem se s ní rozešla. Bála jsem se. Ne kvůli tomu, že by mi třeba pak začala chybět, že možná dělám chybu, ale protože jsem nechtěla ublížit jí. Ale nedalo se nic dělat. Jelikož od sebe bydlíme daleko a nešlo to jinak, rozešly jsme se přes internet. Žádné výtky, žádné nadávání, žádné obviňování, ne tohle já nejsem ať se stalo cokoli, ať mi udělala cokoli, nepředhazovala jsem jí to, to musela vědět ona sama uvnitř sebe. Pár dní po našem rozchodu jsem trpěla, protože jsem se bála jak to nese, jestli jí to vzalo hodně, jak se cítí. Naštěstí jsem i nadále s ní v kontaktu, a uvědomila jsi, co udělala nebo neudělala, ale bylo pozdě.

Já totiž začala žít. A nejkrásnější na tom všem je, že lidé, přátelé a dokonce i rodina o mě říká Páni, co se to s Tebou děje? Ty záříš, jsi tak v pohodě, takhle jsi nikdy nevypadala. Já se jen usměji, pokrčím nesměle rameny a zašeptám si: právě jsem začla žít.