Nelze jen tak zapomenout

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale já vstoupila více než dvakrát. Nevím, zda je to chyba, ale asi ani toho příliš nelituji, ponaučila jsem se, ale pořád nějak nevím, co vůbec chci. Když jsem tě poprvé potkala, byl to ten nejúžasnější okamžik, který jsem vůbec kdy mohla zažít. Tvůj úsměv je ten nejkrásnější div světa. Sice jsem neměla tu možnost mluvit s tebou z očí do očí, ale už jen podle toho, jak jsi mi psal, jsem poznala, že máš srdíčko na pravém místě. Máš smysl pro humor, máš cit a nejsi přechodový, to se mi na tobě líbí.

Samozřejmě nejsi dokonalý, to není nikdo ani já. Ale máš více kladů, jak záporů, což je dost pozitivní. Nedokáži nikomu říct , co se mi nelíbí, protože nechci nikoho ranit a tedy ani tobě to neřeknu, nechám si to pro sebe. Určitě ty sám nejlépe víš, že jsi úžasný. Já ti to nevyvracuji, ale jen potvrzuji. Doufám, že se nikdy nezměníš, byla by to škoda. Mým jediným přáním je snad jen tě potkat a všechno ti to říct očí. Což asi mít takovou možnost nikdy nebudu, tak třeba si to tedy alespoň přečteš a pochopíš.

Nejhůře mi bylo, když jsi mi psal, jak mě máš rád, ale našel jsi si jinou, pak jsi se omluvil, ale bylo pozdě. Plakala jsem, moc nocí jsem nespala, a když jsem konečně potom usnula, měla jsem o tobě sen. Bála jsem se spát, že se mi zase bude zdát o tobě a bylo mi hrozně, když jsem věděla, že tě mít nemůžu a nikdy ani mít nebudu, asi to tak má být. A já s tím nic neudělám.

Třeba tě zase jednou čirou náhodou potkám a budu mít možnost opět spatřit tvůj nejkrásnější úsměv. Byla bych za to velice ráda. A když tě někde potkám, tak tě stejně neoslovím, jelikož vím, že máš na lepší a se mnou by to byla zbytečná ztráta času...