Láska je blízko

Městem kráčí holčička, mlhou propletené vlasy. Je tma, rty fialové z ručiček dva ledy. Slunce je v nedohlednu.

Holčička se, ale usmivá, ač je pozdě není sama, kdo se temnou ulici prochází. Ti, co si všimnou malé, zimou klepající se, bytůstky jen zakroutí hlavou. Děvčátko se pořád usmívá a pak jdu kolem já.

Spatřím ji a celý zblednu, sundám kabát a přehodím ho přes dívku, ona však stále s úsměvem kabát mi vráti zpět. Nenapadne mě ani jedno vhodné slovo a náhle její studená ručička chytne tu mou a vede mě kamsi do tmy.

Veřim ji a nejednou stojíme na hřbitově. Dívka se už neusmívá a když se ji zahledím do tváře, uvidím mladou slečnu, už ne holčičku, nechápu. Stále mě drží pevně za ruku a cosi šeptá a pak vykřikne MILUJ a zmizí.

V ruce mi zůstane cár papíru, na kterém je psáno: život vznikl na základě lásky dvou lidí, překonaly zklamání, nedůvěru i lež. Buď taky silná a chytni si tu pravou lásku a věř, že i pro tebe existuje, je tak blízko, jen otevřít oči... a tím text končí.

Přemýšlím a vracím se zpět do tmavých ulic, ikdyž sem tu dívku dříve neviděl vím, že existuje.. obyčejná dívka, sama láska, sama láska mě ukázala jak krásné je milovat... nepotkat tu noc lásku, nevěděl bych jaké to je mít rád.