Svět se zdá šedý

Jsi pryč... už úplně... Zůstávám sama a plní mě chlad... Roztéká se ve mě do všech končetin a prostě všude a já se třesu co bude bez Tebe. Bez Tebe jsem člověk ve tmě v ruce se svíčkou, která mě oslepuje a bere rozhled ještě víc jako samotná tma. Bez Tebe jsem slepá a svět se zdá šedý.

Vím, že mě už milovat nemůžeš, proto že už nejsi, i když já Tě miluji stále. Bude těžké odpoutat se od Tebe, proto že s Tebou se mi plnili sny. S Tebou jsem tehdy seděla na vrchole skály v trávě zabalení v dece a s Tebou jsme tam pozorovali západ slunce. Tobě jsem pouštěla ABBU, aby si věděla, že si můj anděl. Ty jsi mi šeptala do ucha miluji Tě. Ty si byla Ta, která ke mne došla i když jsem já ležela v teplotách v posteli a Ty jsi mi donesla mátové lístečky, hladila mě po čele a utěšovala, že budu v pohodě.

Mohlo mi byt hodně zle, když jsi byla se mnou bylo mi fajn. Přežili jsme toho hodně. Dokud nepřišel ten den. Teď už vím že nebýt ten den, mohli jsme ještě užívat moře dalších krásných věci. Teď však zůstali len vzpomínky, které mi vytrhávají srdce z těla a líc topí se v slzách.

Dal bych vše na světe za to, aby jsem Tě mohl ještě jednou políbit a říct Ti, miluji Tě. Jenže to mi osud už nedovolí. Tak říkám sbohem aspoň takhle. Nezapomenu nikdy, ale aspoň se pokusím jít dál.

Jen bez Tebe zatím nevidím cíl, nemám směr, jsem loď bez posádky ve střede oceánu. Ano vím, můžu se vydat jakýmkoliv směrem, ale jen jeden je ten pravý...