Skok do hlubin

Jediný sen já teď mám a to ten že chci ti své srdce dám. Jenže ty nechceš mi dát své a proto už nezřím oči tvé. Vím že je to škoda, aby ve mne zvítězila zloba. Jiná možnost asi není, jen ta bych žil v zapomnění. Zapomenout na tebe není tak lehké jak se zdá, má duše jako květ uvadá. Tys ji do teď zalévala a však náhle jsi přestala.

Proč tomu tak je a bude? Což pak nic jiného mi nezbude? Proč stále jen mě přehlížíš? Což pak mne nevidíš? Nic ke mne necítíš? Proč jsi tak chladná? Má tohle nějakou cenu? Snad sám nezůstanu.

Stále se přemáhaš nic ke mě necítit, má duše začína pomalu hnít. Jediné co naplňuje mě každý den smutek a stesk nechcou jít ven. Poslední slza po tváři padajíc k zemi, spadla a s ní i zapomnění. Už toho zarmoucení bylo snad dost, vždyť já jsem taky jen lidská bytost. Teď zůstal jsem navěky sám, ani to své srdce už nemám a tak si asi zazpívám: že život je svině to už dávno vím a tebe už lásko nikdy nespatřím. Poslední sloku chci si dospívat a potom v klidu umírat. Zemřel jsem mlád krutý to jest, zasloužil jsem si od tebe takový trest? Že bůh žádný není to je snad jasný, proč osud nenechal můj život na chvíli krásný. Až jednou někdo bude tě mít jako já rád nenech ho prosím taky umírat.

Měl jsem tě rád, ale né jako kamarád.