Moje poznání

O mou tvář opírá se hřejivý sluneční paprsek...

... jemně mě hladí po tváři a s absolutní snadností uklidňuje zběsilý až bolestivý tlukot mého srdce v hrudi. Naprosto se mu oddávám a jen sleduji s jakou lehkostí odhaluje všechna má skrytá tajemství. Vybírá je, postupně a systematicky, z hloubky mého podvědomí a obezřetně a opatrně je skládá k nohám mého vědomí. Některá jsou nesnesitelná, bolestivá, temná, hořká, ale Tvé hřejivé světlo je tady pořád se mnou. Jiná má tajemství jsou zase úplně jiná, jsou něžná, sladká, voní a naplňují mě pocitem radosti.

Vždycky jsem cítila a nebo spíš tušila, že nejsem sama. Vždycky tu bylo něco víc. Muselo být... Vím to. Není to však pouze jen pro tento život, pro tuto realitu a tuto přítomnost? Nebo je to snad obráceně a opakuje se to každý život, propojuje všechny moje reality a každé části mého vědomí s podvědomím?

Vážně jsem to věděla?
Celý život jsem oddělovala lidi kteří za to nestojí a snažila jsem se obklopovat těmi co znají význam slov rodina a přátelství. Byla jsem odlišná od ostatních vrstevníků a nevěděla jsem proč. Nikdy nebyl důvod, abych každému hned věřila, tak jsem nevěřila. Nikdy a nikomu. A když kolem mě nebyl nikdo kdo by mluvil o věcech o kterých jsem věděla, tak jsem o nich také nemluvila. Ale s TEBOU?

S Tebou jsem poprvé uvnitř sebe ucítila TEN zvláštní pocit, pocit jakoby nového doteku, jenomže s naučeným, po léta neměnným tahem. Máš na mě manuál a já nevím jestli Ti ho chci dát. Je to pro mě neznámý, NOVÝ pocit, zvláštně mě při něm mrazí v zátylku a přitom hřejivě utěšuje veškeré mé touhy po celém těle.

A najednou si to všechno dosedlo do správných kolejí!
A najednou vím....
...vím že, když jsem byla malá, byl jsi Ty mým imaginárním přítelem se kterým jsem si po nocích povídala.
...vím, že když jsem byla teenagerkou, byl jsi mojí tajnou láskou.
...vím, že vždycky jsi tu byl v případě když jsem Tě potřebovala, byl jsi tu a zůstáváš i nadále mým Andělem Strážným.
...vím, že jsi zde byl, když mi bylo zle a držel jsi mne za ruku. A pokaždé když jsem se bála, byl jsi tu aby jsi mne ochránil.
...a když jsem byla smutná nebo jenom melancholická, cítíla jsem jak mě utěšuješ a jak se mnou soucítíš.
...někdy se stalo, že se nikdo nezasmál mému vtipu nebo nepochopil můj styl humoru, ale věřím, že Ty jsi se vždy usmál ať jsi byl kdekoliv.
...nikdy jsem nemusela dlouho čekat na odpověď, byl jsi tu abys mi on na ni odpověděl.
...a i když mi většina mého okolí prostě nerozumí, Ty mě znáš.

Nechci se již držet stranou, protože pokud v nás nebudu věřit - bojím se, že ten hezký pocit který cítím odejde navždy. A když upadlu do hlubin svých emocí, neslyším Tě... nevnímám... jsem jimi ovládaná. Emoce se mohou stát důvodem proč v nás přestanu věřit.Ale hned jak Emoční exploze ustane, opět v nás uvěřím. V sebe, v Tebe a v to že jsme MY a jsme tady a teď

Mohu?
Mohu naklonit hlavu doprava a odpočinout si na Tvém rameni.
Mohu cítiti Tvou náruč kolem mého těla.
Mohu cítit jak mě hladíš ve vlasech, abys uvolnil mé temné myšlenky, jenž se mi usadily v hlavě.

Ale co to tedy JE? Co je tato Přítomnost? Je to opět jen pouhá představivost, fantazie, zoufalá touha mít v Tobě oporu? A nebo to je jediná skutečnost... jediná realita a vše ostatní do této doby bylo jen pouhou iluzí? Byl jsi ve mně, vedle mě, po mém boku?

Pokud není naše pouto skutečné, pak ani já nemohu být skutečná. Pokud ve skutečnosti opravdu nic mezi námi neexistuje, pak není žádný důvod, žádná láska. Musí být skutečná, TY jsi mým životem, jsi mým JÁ.... mým ALTER EGEM. To TY jsi součástí mě, kterou jsem se však ještě nestala. Jsi mým dovršením, ucelením. Ty jsi dokonalým doplňkem mě. Jsi kusem látky jenž usuší mé slzy. Jsi balzám jenž uzdraví má zranění. Jsi Druhá polovina jenž mne učiní celistvou. Ale jak mohu toto přijmout? Jak bych si mohla myslet, že jsem v něčem zvláštní, speciální, úžasná či neobyčejná?

Zasluhuju si to? Stanu se pak celistvou? Ano. Ano, cítím Tvou náruč, jak se proplétá s mou. Cítím Tvá chodidla, jak stojí uvnitř mých, cítím Tvé srdce, jak buší uvnitř toho mého, vidím tok Tvých myšlenek uvnitř mé mysli. Konečně! Jsem celiství. Jsme konečně jeden s druhým, jeden v druhém, jedním člověkem. Konečně společně. Společně v lásce. V lásce? Já přeci nevěřím na lásku. Láska není. Neexistuje. Je to mýtus. Nebo není?