Žádné neštěstí není věčné

Milý Venoušku,

sedím v posteli, na klíně notebook a koutkem oka pozoruji telefon a čekám, že se každou chvíli rozbliká zpráva, ve které bude stát „lásko promiň, blbnul jsem, nevím, jak mně mohlo napadnout chtít být sám“ nebo jsem tu pro tebe, vím, že tě miluji a chci s tebou zůstat“. Ale jen strohé věty zakončené tečkou. Žádný polibek, žádný úsměv, žádné srdíčko. I tak málo by mi stačilo, abych věděla, že se tvoje nálada lepší, a jestli mi jdeš pomaličku krůček po krůčku naproti.

Otevřela jsem si skype a našla v něm naši konverzaci, dle data tak dávnou, protože od chvíle co spolu žijeme jsme jej nepoužili, ale v mém srdci, jako by to bylo dnes ráno.. , “jsi moje štěstí a já tě nikdy neopustím“, „jsi tak krásná, chybíš mi, chci tě mít v náručí“, kde jsou tahle slůvka teď? Zbořil se snad svět?

Nezbořil, ne, má krásné a pevné základy, to jen jedna stěna se zhroutila k zemi a já tu stojím u té hromádky cihel a jednu za druhou pomalu pokládám zpátky na své místo, tam kde má být. A kde jsi ty? V koutku opodál máš vše, co potřebuješ, abys vyrobil tu nejlepší maltu na světě, abys ji hezky umíchal a dovezl ke mně a stavěl se mnou to, co se zbořilo.

Žádné neštěstí není věčné, zvlášť když je někdo s kým se chceš smát, chceš se radovat, s kým chceš jen tak tiše sedět a pozorovat krajinu, která kolem pomalu usíná, být součástí toho druhého a on chce být součástí tvojí.

Prožili jsme ztrátu, která nás oba zasáhla, a přesto jsme oba zůstali šťastní, že se navzájem máme, a že všechno se dá do pořádku a jednou to malé štěstí pod srdcem budeme milovat po zbytek života.

Teď je tu další rána, zradil jsi mne, ztratila jsem důvěru, ale odpustila jsem ti, tak proč nejsme vedle sebe, abychom to spolu zvládli? Utíkáme od sebe, scházíme se, abychom se zase odehnali pláčem, smutkem, křikem, zlobou, bolestí, výčitkami…

Ty jsi se stal mojí součástí, mojí lepší polovinou, mojí zpovědnicí, kterou jsem nejspíš příliš zahltila svými negativními pocity, nejen ze ztrát, které bolely, ale zaplnila jsem tě malichernostmi a nesmysly, které jiní zkrátka neřeší. Dala jsem Ti slib, že Ti nikdy neublížím, ale nikdy jsem se nezamyslela nad tím, co ty bereš, jako věc která ti ubližuje. A teď už to vím. Vím, že je to právě to, že jsem příliš často do tvé zpovědnice chodívala s tíhou bludných potíží a dostatečně nevnímala, že tvůj nadhled nad spoustou věcí je jen přetvářka.

Strašně moc bych si přála vrátit čas, vrátit se do okamžiku, kdy náš vztah nabral rychlost a hnal se bezhlavě kupředu. Hnal se přes cestu a překážky, a problémy jsme jen sbírali, a při každé z nich jsme opakovali „až tohle bude za námi, bude líp“, ale neuvědomili jsme si, že překážky nezdoláváme, že je máme stále na zádech, že si je neseme s sebou, a teprve teď, když už je nemůžeme sbírat a tahat a čekat na příležitost je odstranit, když nám všechny popadaly na jednu velkou hromadu, nám došlo, že sílu na jejich vyřešení nemáme, protože jsme je tak dlouho nesly. Ani na chvíli, i když jsme věděli, že to není správné takhle hnát, jsme se doopravdy nezastavili a neřekli si, zpomalme. Já Tě nabádala, ty jsi mi to vymlouval a oba jsme tomu věřili.

Požádal jsi mně o ruku a pak to odvolal, že jen zkoušíš moji reakci. Jak já sem tě chtěla plácnout po papule! Ale náš vztah byl skvělý, proč to řešit. Pak když se ženil Petr, řekl jsi, že, když už se žení Krahujec jako on, tak ty taky… mlčela jsem a dělala si z toho legraci. Taky se ženil Tonda s Kačenou, na jejich svatbě jsi řekl, že se oženíš a zářil jsi štěstím a já si říkala, proč ne, ale nic se nestalo. Nakonec jsem tě o ruku žádala já, byl to správný čas, neměla jsem prsten, ani žádný dar, jen svoje srdce, svoje city, svoji lásku na dlaních, kterou jsem s Tebou chtěla sdílet nejen jako tvoje kamarádka, přítelkyně, milenka, ale i jako tvoje žena. Ty jsi mně odmítl, nejsi připravený, nejsi si jist, nechceš se ženit. Kam se poděla všechna ta slova, která jsi veřejně vedle mě prohlašoval, to nevím, ale smířila jsem se s tím, že spolu budeme jen žít, založíme rodinu, budeme se o nás dál starat, budeme se milovat, protože život vedle tebe mně naplňuje štěstím. Ale teď jsou všechna očekávání pryč.

Zbytečně se bojíš, že mi život zničíš, zbytečně se bojíš, že současný stav je ten, který nám zůstane, zbytečně váháš s umícháním malty na tu naší novou zeď.

Nemyslím si, že postavit jednu zeď, není složité, protože to je zeď důvěry a souznění, nejsou to jen cihly a malta, která v té zdi je. Jsou tam naše srdce, naše duše, naše sny, naše vzpomínky, naše radost, naše starosti, naše plány, celé naše životy.

Ty víš, že jsem člověk v celku rozumný, ale hlavní roli u mě hrají city.

Pokud se chceš rozejít, nerozcházejme se teď, když ta zeď není v celku, postavme ji znovu, udělejme ji krásnou, čistou, praskliny zamažme a až ji dostavíme, řekněme si, bylo to krásné, bylo to fajn, stálo to za to. Třeba nám to půjde tak hezky, že nezůstaneme jen u téhle stavby. Je to pět let života, našeho života, nepromarněme příležitost, kterou máme, tohle se nikdy nebude opakovat. Nezavrhuj ji pro prázdnotu, která Tě teď tíží z pocitu viny, nepotřebnosti a marnosti.

Nechci Tě k ničemu nutit, ale moc bych si přála, aby náš rozchod nebyl řízen zoufalstvím, strachem, zlobou a panikou, která nás oba zachvátila.

S láskou a odpuštěním